Odchovankyně SKOB Ostrava, běhající poté za Teslu Brno, reprezentovala ČR na několika mistrovstvích světa a předtím i na juniorských světových šampionátech. Po tom, co se v roce 2001 stala ve Finsku na mistrovství světa naší nejúspěšnější závodnicí, zmizela ze zorného pole českých orienťáků. Připomněla se až letos na jaře vítězstvím v elitě na 3-denních závodech Prague Easter, poté se opět stala členkou české reprezentace. To je Eva Juřeníková, v současné době žijící ve Švédsku, výborná závodnice nejen v orienťáku, ale současně patřící ke světové špičce i v adventure racing. S Evou jsme si povídali o jejím sportování těsně před tím, než dosáhla dalšího významného úspěchu své kariéry – výrazným způsobem se podílela na vítězství ženská štafety Domnarvets GoIF na letošní Tiomile.

K japonskému terénu mám pozitivní vztah, říká Eva Juřeníková

V roce 2001 jsi startovala na MS ve Finsku, na klasice jsi doběhla na 24. místě, na middlu na 15. místě a ve štafetách jsi se podílela na 7. místě české štafety žen. Tím tvoje dosavadní účinkování v české reprezentaci skončilo. Nechala jsi orienťáku úplně nebo jen české reprezentace?

Orienťáku jsem nenechala úplně, ale hodně jsem omezila závodění a změnila trénink. Každý rok jsem běžela jen pár závodu, hlavně pak velké štafety (Tiomila, Jukola), ale většinou v druhém týmu a bez toho, abych se na to nějak speciálně připravovala.

Podle svých stránek http://www.evajurenikova.com/ jsi se především věnovala adventure racing. Můžeš mi popsat, co také závody obnáší?

Je několik různých typů závodu. Ty nejdelší – expedition race – trvají 4-6 dnů non-stop. Trať může být 500-800 km dlouhá a v podstatě připomíná trať orienťáku. Jsou na ní kontroly, které se musí navštívit v daném pořadí. Rozdílem je, že mapa je většinou v měřítku 1:50000 a že vedle běhu/trekingu se různé části tratě absolvují na MTB, v kajaku nebo kanoi, na inlines nebo třeba i na koni či sněžnicích. Skoro na každém závodě jsou také různé aktivity na laně (slanování, traverz, apod). Tým o 4 lidech (většinou 3 muži + 1 žena) musí společně absolvovat celou trať. Přípravy na každý takový závod jsou samy o sobě docela vysilující. Sehnat sponzory, všechno vybavení, dopravit to na místo závodu atd. Není to jen o velké vytrvalosti, ale také hodně o zkušenostech, týmové spolupráci a o schopnosti vyrovnávat se s nedostatkem spánku. Nejlepší týmy spí na takovýchto závodech kolem 2 hodin za den.
Pro mne je každý závod v multisportu obrovský zážitek a zkušenost, i když jsem zažila i chvíle, kdy jsem na trati brečela a kdy jsem si slibovala, že už se něčeho takového nikdy nezúčastním. Zkušenosti z multisportu určitě využiji i teď v orienťáku. Po absolvování závodu, který trvá několik dnů, mně pak 1,5-hodinová klasika nepřijde zase tak dlouhá. Člověk získá trochu jinou perspektivu a uvědomí si, že lidské tělo vydrží mnohem víc, než si myslí. Čím delší a drsnější orienťácký závod, tím líp pro mne.
Vedle těch dlouhých expedičních závodů jsou pořádány i různé kratší. Například závody Raidseries (které mimochodem občas ukazují na Eurosportu), které trvají zhruba 1,5 dne a nebo také tady ve Švédsku jsou závody na 5-7 hodin, ze kterých je počítán celostátní žebříček. Já jsem se taky zúčastnila několika rogainingů a závodů na inlines.

Jaké byly tvoje nejlepší výsledky?

Pár umístění v první desítce v Raidseries, 4. místo v Patagonia Expedition Race v Chile, několik vítězství a druhých míst ve švédských žebříčkových závodech a také v rogainingu a horském maratónu.

Jak na takové závody trénuješ?

Část tréninku je delších časově ve srovnání s orienťákem, jsou tedy hlavně o víkendu ve dnech, kdy nepracuji. Někdy trénuji s batohem. Poslední 2-3 roky jsem hodně trénovala s chlapama, kteří patří k těm nejlepším v multisportu ve Švédsku. Do některých tréninků jsem se musela ale docela nutit, jako třeba pádlování v lednu (v centru Falunu, kde bylo na řece kvůli proudu jediné nezamrzlé místo) nebo na divoké vodě (mám strach) či v zimě na kole, když je led a mrznou prsty. Trénink je hodně různorodý. Běhat jsem chodila tak dvakrát až třikrát týdně. Můj nejoblíbenější trénink je dlouhý běh po horách s velkým převýšením. Od listopadu minulého roku je ale můj trénink mnohem víc přizpůsobený na orienťák.

Můžeš mi ve zkratce říci pár údajů o tréninku za rok 2004?

Odhadem tak 350 – 400 hodin. Já jsem větší část roku pracovala na plný úvazek a místy nezvládala trénovat tak, jak bych si přála.

Máš trenéra?

Ne.

V zimě jsi dost lyžovala, jela jsi Vasák (z cíle tohoto závodu je fotka u tohoto článku), na mistrovství Švédska LOB ve štafetách stála na stupních vítězů. Lyžování je tvoje hlavní příprava na sezónu?

Mě lyžování hodně baví a já věřím tomu, že mi pomáhá dostat se do slušné formy na jaře. Tím, že v Borlänge bývá přes zimu docela hodně sněhu, tak se mi v tom běhat moc nechce, i když si každý rok slibuji, ze budu ten příští běhat víc. Letos jsem byla párkrát běhat intervaly v kryté atletické hale ve Falunu (20 km od Borlänge) a letos byla navíc ta zima tady taková slabá, takže jsem něco odběhala i s mapou, ale největší část tréninku byly přece jen ty běžky. Navíc k tomu tak jednou týdně síla a spinning. Mne to lyžování celkem prospívá a příští rok se budu snažit lyžovat kvalitněji (víc v kopcích a intervaly).

Na konci prosince loňského roku jsi napsala na svých stránkách, že tvým hlavním sportovním cílem pro rok 2005 je probojovat se do české reprezentace na MS orientačním běhu v Japonsku. Stále si to kladeš jako i teď v dubnu jako svůj cíl?

Oproti minulým letům se nechci moc stresovat cíly typu do 10. místa na MS. Když jsem se v listopadu rozhodla, ze se zase dám na orienťák, tak jsem moc nevěděla, jak si stojím ve srovnání s ostatními. Nejdůležitější pro mne teď je mít pořádnou motivaci a těšit se na závody. To je základ. Já se teď hlavně soustředím na to, abych rozchodila orienťáckou techniku a získala sebedůvěru a jaké z toho budou výsledky, to se uvidí.

Není to málo jen se nominovat na MS, z adventure racing jsi zvyklá na úspěchy. Na jaké výsledky se cítíš v Japonsku?

O tom se mi teď nechce spekulovat. Záleží, jak se mi podaří teď v nadcházejících měsících trénovat, kolik budu pracovat a vůbec, jak se mi to celé podaří skloubit dohromady.

Co víš o japonských terénech?

Docela hodně, i když jsem v Japonsku nikdy nebyla. Například od různých lidí, co tam byli na soustředění, a taky z různých internetových stránek (staff-valstad, emmaengstrand atd.).. Doma mám stoh map, které občas po večerech studuju. Prudké kopce, měkká podložka, volba postupů, vedro a vysoká vlhkost – prohlásila po soustředění v Japonsku Karro (Karolina A. Höjsgaard, moje klubová kolegyně a mistryně světa z loňského roku). Já mám kopce ráda a volba postupů mi většinou jde, takže mám k tomu terénu dost pozitivní vztah.

Pojedeš do Japonska na přípravný pobyt?

Ne, to mne ani nenapadlo. Nemám na něco takového peníze.

Co víš o světové špičce v OB?

Část ji bydlí tady v okolí (K. A. Höjsgaard, Emma Engstrand, Jenny Johansson a třeba taky Dana Brožková, když je ve Švédsku, tak běhá za náš oddíl). Takže celkem dost.

A co víš o současné ženské reprezentaci ČR?

Víkend po velikonocích jsem s nimi byla na soustředění v Doksech, a tak jsem si mohla udělat trochu obrázek. Kromě Radky a Kristýny žádné nové tváře. Trochu mně vrtá hlavou, kam se všechny ty ostatní úspěšné juniorky z posledních let poděly. Škoda, že ženských, co v ČR pořádně běhají, není víc.

O velikonocích jsi vyhrála v Oknech Prague Easter, týden po velikonocích jsi o své formě a motivaci přesvědčila i realizační tým české reprezentace OB tak, že tě zařadil mezi sledované závodnice. Jak se budeš připravovat na nominačky?

Budu se snažit běhat ještě víc kopcích a nepřehánět to se závoděním v následujících týdnech. V druhé polovině května přijedu na týden a půl do ČR na soustředění s mančaftem a na celostátní závody v Šumperku. Na přelomu dubna a května budu na dovolené/soustředění na Kypru a doufám, že se mi tam podaří pořádně potrénovat. První dva týdny v dubnu tréninkově za moc nestály, protože jsem toho měla hodně v práci.

Žiješ ve Švédsku, co tam děláš teď a jak jsi se k tomu dostala, co jsi dělala předtím?

Do Švédska jsem se přestěhovala v srpnu 1999 do Borlänge (leží v kraji Dalarna, 250 km SZ od Stockholmu), kde jsem studovala nebo později taky pracovala na místní univerzitě (Högskolan Dalarna). Když se teď dívám zpět na ty roky strávené tady ve Švédsku, tak mne napadá, že to bylo tehdy docela odvážné se sem takhle vydat s minimem peněz a nejistou budoucností, co se týká například povolení k pobytu. Já jsem se za ty roky tady docela hodně naučila, vystřídala několik zaměstnání, vystudovala školu (bakalář z marketingu a další kurzy v informatice, atd). Momentálně si vydělávám učením na základce, jako zastupující učitel většinou v 7. až 9. třídě (skoro ve všech předmětech). Nemám vystudovanou žádnou pedagogiku a sama jsem na švédskou základku nikdy nechodila, takže je to pro mne taky docela škola a někdy se musím na ty hodiny pořádně připravovat, ale celkem mne to baví. Pracuji tak na 70-100 %. Ve Švédsku je teď velký problém sehnat práci a já navíc nechci pracovat na plný úvazek, a tak nemám moc na výběr.

Moc děkuji za rozhovor a přeji ti, aby tvé letošní sportovní i osobní plány vyšly co nejlépe.

MINIPROFIL

• Eva Juřeníková (27 let)
• Domnarvets GoIF, SKOB Ostrava
• největší úspěchy: 2005 a 2000 Tiomila 1., 2001 MS middle 15., 1998 JMS klasika 3., 1995 JMS štafety 1.
• absolvent: Dalarna University (bakalář marketingu) a další studia